|
,,Barvou rozumíme látku určitého jevu, která prostupuje pouze zevní částí, nebo celým předmětem. Jde o zrakový vjem, který působí paprsek odražený od povrchu pozorovaného tělesa, která je příčinou tohoto vjemu" (17).
Barvy hrají v procesu lidského poznání nesmírnou roli. Jsou jedním z prostředků, jimiž je člověk spojen s okolím, zprostředkují řadu objektivních poznatků a mají schopnost působit emocionálně. To bylo také příčinou proč se staly symbolem určitých jevů.
V dřívějších dobách se vajíčka barvila pouze přírodními barvivy. Mohli jsme je získat z říše živočišné (kožešiny, ocasy, drápy, zuby, lastury), z oblasti rostlinné (stálá zeleň, květy, nadzemní i podzemní části rostlin, plody), z podzemí (barevné i lesklé kamínky, hlinky apod.). Hlavní zásadou je, že vejce nesmějí být úplně čerstvá, neboť na ně nechytá dobře barva. Před barvením je dobře omyjeme v teplé vodě s octem nebo sodou. Na skořápku saháme co nejméně, abychom ji neumastili. Po uvaření je vložíme do studené vody, aby se lépe loupala. Když vejce barvíme v horké lázni, opatrně je otáčíme dřívkem, aby na sobě neměla žádnou skvrnu a barva byla všude stejná. Totéž děláme po vyjmutí z barvy. Odkládáme je na hadřík a opatrně jimi otáčíme, než uschnou. Obarvená vejce potíráme kůží ze slaniny, aby se leskla. Dříve se velmi dbalo, aby se barvivo rozvářelo v potoční vodě a navíc v novém hliněném hrnci.
Koncem 19. století byla přírodní barviva nahrazena umělými - hlavně anilinovými. Barevná paleta se rozšířila, například o modrou barvu, ale často na úkor estetických hodnot. Nakonec tovární výroba barviv zcela převládla. Z rostlinných barev se ještě výrazně udrželo barvení vajec v cibulových slupkách a černé kávě. Nejstarší exponáty v muzeích pocházejí až z druhé poloviny minulého století, o starší barevnosti se toho moc neví. Podle zmínek v písních, říkadlech a záznamech bývala v Čechách většina kraslic červená. Pro Valašsko byly typické barvy tmavé- hnědá, fialová, černá. Slovácké kraslice jsou nejpestřejší.
ČERVENÁ BARVA
Byla a je v převážné míře považována za nejkrásnější. Ač v člověku vyvolává neklid, je snad právě proto považována za barvu veselosti a radosti. S její oblibou se setkáváme u všech evropských národů. Pro svou podobnost byla nazývána barvou krve, ohně, nebeských těles a dozrálého ovoce. Byla jí připisována ochranná moc. Malířky ji získaly přidáním octu do odvaru ze slupek červené cibule. Z dovážených přírodních barviv se uplatnily třísky fernambukového červeného dřeva brazilského rostoucího ve Střední a Jižní Americe. Obsahuje barvivo brazilin, které se lehce rozpouští ve vodě. Tím vznikla karmínově červená barva, která u nás zdomácněla již od 19.století. Na Chodsku má dodnes název třísková, na Moravě fryžulka, březulka, brizulka.
Po pomlázce si chlapec vždy třídil vajíčka podle barev. Převládala-li u něj červená, měl v budoucnosti přislíbeno bohatství, štěstí a zdraví. Také to mohlo předpovídat, že se chlapec brzy ožení a dostane pracovitou, chytrou a hodnou ženu s velkým věnem.
ŽLUTÁ BARVA
Této barvy bylo soustavně využíváno už od paleolitu. Přirovnáváme ji k barvě vosku a medu, zralého obilí, zlata a jantaru, ke slunci, k měsíci a ke hvězdám. Symbolizovala pojem bohatství. Téměř všichni Slované ji vyráběli z kručinky barvířské (Genista tinctoria). Barvivo tohoto druhu znali i Němci a jiné národy Evropy i Asie. Měla mnoho odstínů - od smetanové po sytě zlatou. Dala se ovšem získat i barvením vajec v kůře plané jabloně, v kmínu, v lipovém květu, v šafránu, v zázvoru nebo v čaji.
Který koledník si přinesl domů plný košíček žlutých vajec, nemusel se bát budoucnosti. Měl však dát dobrý pozor na svůj ostrý jazýček.
ZELENÁ BARVA
Je přirovnávána k barvě stromu představujícího mládí, zdraví, růst, štěstí a odolnost. V lidové představě byla synonymem svatby - nevěsty mívaly zelený živůtek. Na Moravě nosily ženy při narozeninových obřadech a velkých svátcích zelenou sukni. Vytvoříme ji z odvaru jarního osení, jeteliny, listů jasanu, petrželi, šťovíku, kopřiv, břízy, rozmarýnu, jmelí.
Zelená vejce v košíku slibovala pevné zdraví a hodně práce. Takový mládenec dostal za ženu pilnou a rozumnou dívku, která v ruce obrátila dvakrát každý groš, než ho utratila.
BÍLÁ BARVA
Dnes je obecně považována za barvu dne a světla, původně však byla barvou smrti. Sen o bílém motýlu nebo o bílém koni, labutích znamenal v naší lidové víře vždy úmrtí. Na Lužicku a Telčsku věštil svatební povoz tažený bělouši neštěstí. Zemřelí byli zpravidla oblékáni bíle a odíváni bílou plachtou. V době postní, adventní, při pohřbech a smutku nebylo dovoleno obléci se jinak, než bíle. Změna nastává okolo roku 1800. Teprve až barokní zbožnost označuje Pannu Marii bílou růží. Začíná symbolizovat čistotu, pokoru a chudobu.
Měl-li mládenec většinu vajíček bílých jako padlý sníh, čekal na něj sňatek z čisté lásky, ale s dívkou chudou jak kostelní myš.
ČERNÁ BARVA
U velké části evropských národů byla barvou noci, země, tajemného podzemního světa, jemuž vládne zlá, silná moc, pohlcující dokonce slunce. Důkazem toho, že lid ztotožňoval černou s démony a čerty jsou naše starší zaklínadla: ,,Ať zčernám, nemluvím-li pravdu". Lid nemiloval ani černě oděné osoby, ať to byla šlechta, měšťáci, či kněží. S černou barvou bylo spojováno zlo. V přeneseném slova smyslu se už ve středověku tato barva spojovala se zločinem. Existovaly černé knihy, které obsahovaly vyznání zločinců. Do nedávna se také zpravodajství o neštěstích nazývalo černou kronikou.
Získává se vařením olšové kůry se zelenou Skalicí, nebo obarvením v černé kávě, či vařením v roztoku sazí s rezavými hřebíky.
MODRÁ BARVA
Připomínala lidem modřiny vzniklé bitím - ,,Byl zbitý, až byl celý modrý". Lid obecně věřil, že kde se nebožtík dotkl živého, tam mu způsobil modřiny. Není bez významu podotknout, že na Moravě ještě na sklonku minulého století ukládali zemřelé mladé lidi do modře natřené rakve. Téměř na celé Moravě a ve východních Čechách se věřilo tomu, že kdyby si nevěsta oblékla k vdavkám jakoukoliv část šatů modrou, stržila by v manželství modřiny. Na modrém šeříku se také oběsil Kristův zrádce-Jidáš.
Je vidět, že modrá barva naháněla strach a později byla spojována i s hrůzami moru. Lid znal více modré: chrpovou, čekankovou, pomněnkovou, oblakovou a jiné. K zákonitostem magického myšlení patří, že to, co obecně škodí, může v čarodějnických praktikách či, v náboženském pojetí prospět. Vlivem křesťanství se mění význam barvy. Stává se znamením naděje. Získává se odvarem z květu chrpy a borůvkových plodů.
HNĚDÁ BARVA
Vznikla na základě podobnosti s ovčí vlnou. Ovce s šedohnědou vlnou se nazývají burky (burá vlna). Všechny její barevné odstíny jsou odvozeny z přírody. Svobodné a mladé ženy v minulém století nosily šátky červené, zato ženy starší mívaly na hlavách hnědé, či černé.
Vzniká z odvaru dubové, olšové kůry, smíchané s kůrou březovou. Lze ji také získat z odvaru kůry dubu, listí a z kůry ořechu.
Ze všeho je patrné, že nejoblíbenějšími barvami byly teplá červeň, žluť a zeleň. V žádném případě však nešlo o barvy čistě studené, vždy byly ztlumeny. Naproti tomu barva bílá, černá a modrá byly více méně barvami tajemnými.
BARVENÍ S DALŠÍ VÝZDOBOU
Pravidla zdobení jsou výsledkem vrozeného smyslu pro formu, který se bez jakéhokoliv učení nebo návodu v lidech ozývá. Všude se vyskytují motivy, které odráží věci, s nimiž se člověk ve své práci setkával, jichž při práci používal. Kresby na kraslicích byly zvány znaky nebo znamena. Každému znaku byly přisuzovány vlastnosti a síly zobrazovaného předmětu a majitelům těchto kraslic zaručoval trvání stavu se všemi účinky. Nezáleželo tolik na výstižném provedení, jako spíše na významu jednotlivých ornamentů. Jejich cílem nebylo předmět zakrýt, nýbrž ho účinně podpořit, aby vynikl. K tomu se užívalo symbolů, znaků a motivů. Symbolem rozumíme smluvené zkratkové vyjádření některé nápadné stránky věci nebo představy. Znak je zkratkové vyjádření věci nebo představy. Jeho platnost je omezena historicky i teritoriálně. Na kraslicích můžeme nalézt například znaky ochranné, blahonosné, věštící či erotické. Pod pojmem motiv si představíme graficky uzavřený obrazec určitého základního tvaru jako projevu určitého obsahu. Motivem může být symbol i znak. Časté jsou na například motivy geometrické, vegetabilní, či abstraktní.
Převážná část kraslicových prvků však náleží do ochranné a zdarové magie. Nalezneme-li na vejci ohřeblo (sloužilo k vyhrabávání ohně a popela z pece) pojí se k němu, jakož i k ohni, očistná a ochranná moc. Lopatka měla chránit stavení před bleskem. Dub zosobňoval mládí, zdraví a sílu. Žalud byl znakem plodnosti. Voda, vyjádřená vlnovkou, byla synonymem hojnosti. Hrábě náležely svým tvarem zubů mezi nářadí odpuzující zlo. Ve výzdobě našich kraslic měly dominantní postavení. Z dalších motivů můžeme jmenovat: hvězdice, slunce, měsíc, větvičky, lístečky, zvířata, nářadí a náčiní, čtverečky a obdélníky a v neposlední řadě i motivy figurální.
Ornament českého a slovenského umění nebyl jednotný.,,Byl určován tnickými, historickými i přírodními podmínkami, vyvíjel se pod vlivem vztahů k rozličným přírodním jevům a k představám, které s nimi byly spojovány" (18). Jeho obsahová náplň, ve které se tyto vlivy nejnápadněji projevovaly, se zákonitě mění v průběhu let se změnou historických podmínek.
Lidoví umělci vycházeli většinou z řad pracujících vrstev. Dříve se zabývaly malováním kraslic starší ženy, bylo to jakési jejich uznávané právo. Byly nazývány malérečky, rejsuvačky.
Původně se zdobila vejce plná, nyní většinou prázdná. V Čechách je nazývaly vejdumky, na Moravě výfuky, na Chodsku výduchy. Jejich obsah byl vyfouknut malými dírkami na obou koncích vejce. Před barvením se dírky ,,zavíčkují" voskem, při zdobení lepením se dírky zalepí zdobícím materiálem.
|
