Doba slavení

Velikonoce patří mezi nejvýznamnější křesťanské svátky. Ať si to uvědomujeme nebo ne, každý rok se v našem občanském životě přizpůsobujeme křesťanskému liturgickému kalendáři, který vrcholí právě o tomto svátku. Je to přirozené, protože křesťanství a Evropa jsou spolu svázány přes 2000 let. Slavnostní ráz vyplýval především z položení tohoto svátku v průběhu roku. Tím, že přichází po zimě, což byla doba půstu, právě na začátek hospodářského roku, pomáhá k tomu, že je slaven obřadně a hlučně.

Jak již víme, Velikonoce byly původně pohanským svátkem prvního jarního úplňku, který byl i jinde vítán zvláštními slavnostmi př. Pesah u Židů. ,,Pod vlivem křesťanství je však tento svátek zasvěcen připomenutí umučení a vzkříšení Krista“. Málokterý křesťanský svátek je tak výrazně propojený s prastarými pohanskými tradicemi. Přebírání pohanských zvyků do křesťanských je tak silné, že je dnes velmi těžké vystopovat pravé kořeny svátků.

Velikonoce jsou tedy pohyblivými svátky a od 6. století se slaví v neděli následující po prvním jarním úplňku. Byly vždy oslavou jarního slunovratu, zániku zimy, vítáním jara, probouzením se přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka i jeho domácích pomocníků. To vše se lidé snažili ovlivnit pomocí pověr a magie. Např. podle starých pohanských představ bylo právě vejce symbolem plodnosti. Jeho magická síla byla zvýrazňována červenou barvou, která byla barvou krve, lásky a života.

Velikonočním obdobím je nazývána doba, která následuje bezprostředně po masopustu, což je veselý svátek a poslední příležitost se pořádně najíst masa. Ihned po něm totiž začíná období čtyřicetidenního půstu, která končí až o velikonočním pondělí. Masopust začíná na svátek Tří králů a jeho ukončení je tedy závislé na datu Velikonoc.

Tato doba je rozdělena na šest postních nedělí. Každá má odedávna své zvláštní jméno, které nám připomíná odkud, proč, napovídá jídla, obyčeje a zvyky s nimi spojenými. Je to doba půstu nejen ve stravě, ale i v zábavě. Poslední týden půstu se nazývá pašijový.